o závodech

18.07.2007 - Kristýna Marečková

Salzkammergut Trophy 2007 - můj první závod.

Bad Goisern... vítá nás cedule malého města v Rakousku. Na náměstí se začíná stavět hlavní stan a táta si jde pro číslo. Zabočí do dveří s cedulkou 50 km, v tom však zahlédnu to, co se mi stalo osudným – Strecke D 25 km. Hned jsem rozhodnutá, Alpy zdolám taky.

[1r]„Last minute to start“......Výstřel zazněl a bikeři za pomalu začli rozjíždět. Právě začala moje první cesta peklem. Podle grafu vím, co mě čeká: vyjet z města(500 m.n.m.) do kopce(1000 m.n.m.) a zpět. Po městě se mi jelo celkem dobře ale pak to začlo, kopec na obzoru a ja pomalu, ale jistě zpomalovala. Ve třetí zatáčce krutého stoupání jsem slezla z kola. Koukala jsem na projíždějící závodníky a těžce oddechovala. Během mé přestávky mě předjeli snad všichni. Nasedla jsem na kolo a jela šnečím tempem dál. Poslední cyklistka, která mě předjela byla „široká veřejnost“ maďarského původu. Dost mě to naštvalo, ale nemohla jsem nic dělat. Po krátké chvilce jsem opět slezla a rozhodla se kolo tlačit. Uchváceně jsem pozorovala pár kluků jak mě přejíždějí na jednokolkách. Neměla jsem tachometr, takže jsem neměla ponětí kde jsem a proto jsem se optala podporujících fanoušků v jaké jsem nadmořské výšce. Ukázali mi, že asi v 700 m. Paráda, mám za sebou čtvrtku kopce a už nemůžu. Ještě mi nabídli pití, ale já odmítla a kolem projela motorka uzavírající štreku. V duchu jsem doufala, že mi nebude dělat společnost. Obavy se naplnily a motorkář už čekal v zatáčce. Dal mi trochu náskok a zase mě předjel, bylo mi fakt trapně, ale věděla jsem, že už se ho nezbavím. Asfaltka skončila a najela jsem (spíš dostrkala kolo) na lesní cestu. Konečně aspoň stín. Motorkář opět čekal a já se ho ptala kde jsem, chtěla jsem aby mi to ukázal na grafu, ukazoval někam neurčite do obrázku. „Finish???“ ptal se a já urputně kroutila hlavou. Přece se nevzdám! Pořád do mě hučel a piju, tak jsem teda pořád pila. Mé síly mi značně ubývaly. Když už jsem chtěla nasednou, že kousek popojedu tak se naskytl jiný problém – šlápla jsem do pedálů – přední kolo se zvedlo do vzduchu a já zůstala na místě. Zklamaně jsem zase slezla. Blížila jsem se k motorkářovi, ten si pěkně z batohu vylovil svačinu, svůj rohlík přelomil a jednu půlku mi nabízel. Zase kroutím hlavou.Asi jsem musela vypadat hrozně když už se rozhodl podělit se. Bylo to opravdu strašný, přestávky jsem si dělala snad pravidelně po každym 20. kroku. Pořád jsem se ho ptala jestli už tam budu a on mi snad pokaždý ukazoval stejnej kousek co mi chybí nahoru. Poslední kilometr byl snad nejhorší. Trasa byla vedená bahnem, který bylo plný šutrů a voda ještě stékala dolů. Každy kámen větší než 10 cm pro mě znamenal obrovskou překážku, třeba až na potřetí se mi ho podařilo přejet. Boty se mi bořili do bláta a pěkně klouzali. Motorka mě předjela. Zastavím se a sleduju motorkáře, jak se ke mě pěšky přbližuje a natahuje ruce po mém byciklu. Odmítán... v žádném případě, tohle musím zvládnout sama.Zdolám poslední metry nekonečného kopce a sleduju rychle projíždějící závodníky tras B a C. Konečně! Jsem ve výšce 1000 m.n.m. (na cestě jsem asi 2 hodiny)

[2l]Chvilku jsem vydejchávala a zařadila se mezi ně. Před sebemenším kopcem jsem slezla a kolo strkala. Byla jsem hrozně vyčerpaná a měla jsem sto chutí tlačit kolo i po rovině, nebýt dorážející motorky za mnou, dávnou jsem to udělala! Uviděla jsem nějakýho dědu s košíkem postavajícího u cesty. Stavím u něj a odpočívám. Něco mi řiká, nerozumím. Něco říká o ČR a tak kejvnu. Dost zkomoleně mi povidá DOBRÝ DEN, tak mu odpovim „dobrej“ a on se spokojeně usměje. Ukazuje mi rukou směrem hodně dolů a z toho usoudím, že mě čeká prudkej sjezd. Dědek mě sice varoval , ale to že pojedu dalším bahnem skrývající kamení a že budu muset celou dobu držet obě brzdy mi neřekl!!! Terén se střídal se štěrkem a já uviděla motorkáře jak drandí o kus přede mnou, tak jsem to rozjela a jeho záda jsem měla stále blíž, když jsem ho míjela, měla jsem fakt radost a vítězně jsem se na něj usmála. Koukal dost vykuleně – zřejmě nic takovýho během cesty se mnou nečekal. Taky jsem to v zatáčce málem neubrzdila! Cesta vedla do nějaké díry ve skále...stalo se to během vteřiny – tma jak v pytli(nic nevidím) – blejsk – a jsem venku. Aha! Záhy mi došlo, že to byl zřejmě tunel ve kterém mě cosi vyfotilo. Naskytl se mi úžasný výhled na Bad Goisern a okolí. Právě jsem pokořila Věčnou stěnu. Chtěla jsem zastavit, bohužel jsem motorkářův dech zase cítila v týly a tak jsem ho nechtela zdržovat. Drink drink slyším a vysvětluju mu, že mi pití došlo. Ukázal prstem dolů, takže moje první a jediná občerstvovačka je až dole. Už to musí bejt jenom kousek, ukidňovala jsem se cestou. Ale ona pořád nikde. Najela jsem na rovinku a jela stejným tempem jako na začátku. Prozměnu mě bolely hrozně ruce z neustálého brždění. Měla jsem toho už dost a ten syčák mě začal ještě ke všemu hecovat!

Aaa občerstvovačka. Vyčerpaně jsem slezla z kola a neschopna slova jsem natáhla ruku s láhví ke klukovi s kýblem oranžové tekutiny. Pochopil a dolil mi pití. Byla jsem ve městě...všude už zase plno fanoušků, tak to budu určitě v cíli co nevidět. Ale co se nestalo. Projela jsem kolem přeškrtlé cedule s názvem města a cíl nikde! Cesta se rozdělovala do tří různý směrů. V té zlaté prostřední cestě stál pořadatel a ukazoval směrem za sebe. Projela jsem těsně kolem něho a po pár metrech koukám, že se blížim někomu na dvorek. V tom zaslechnu volání..to bude asi na mě a taky že jo. Tak se zase otočím a vracím se zpět na rozcestí (tím správným směrem projel motorkář a díky bohu si mě nevšiml a já jsem se ho nadobro zbavila!!!). Cesta k cíli byla nekonečná a zdlouhavá. Už jsem konečně poznávala, kde jsem a do cíle to byl max. 1 km. Podjel se malej můstek.(zapomněla jsem se přikrčit a parádně se praštila do hlavy, jen to pod přilbou zadunělo) Dojela jsem závodníky na jednokolkách a pěkně jsem jim to nandala! A pak to přišlo! Dočkala jsem se vytouženého cílu. 10 km/h rychlostí jsem projela cílem, můj celkový čas byl 3 hodiny a 38 minut. Poté, co jsem se probudila na trávníku se stanovou plachtou přes obličej jsem se šla podívat na výsledkovou listinu. S překvapením jsem zjistila, že jsem neskončila poslední. Za sebou jsem nechala cyklistku z Maďarska a jednu účastnici neklasifikovali.

Na kole jsem prozatím jezdila do Jednoty pro mlíko a rohlíky. S tátou jsem se jela pouze podívat na závod v Alpách. Atmosféra mě dostala a stala se ze mě bajkerka. Na viděnou na další marathonu. Kristýna, 16 let.


 
images/palec_nahoru.gif12345images/palec_dolu.gif
images/ga_level.png 2.52   images/ga_count.png 71

Můj první závod aneb jak jsem dojela nejtěžší MTB marathon v Rakousku

TitulekAutorDatum
FandimLucka20.07.2007 16:07:33
Díky...Kristýna Marečková20.07.2007 01:49:56
čus TýnoTomáš Pouch19.07.2007 23:11:14
Tak Ti držím palce.Květoš.19.07.2007 20:30:05
Fantastisch, nebo jak se to řekne rakousky :-) 19.07.2007 14:02:52
+Aleš Gregor19.07.2007 10:06:45
images/line1.gifRe: +Martin Bali-Jenčík19.07.2007 10:25:34








© Bikebase.cz 2007 – Bikebase systém pro prezentaci závodníků a vyhodnocování výsledků s okamžitým zveřejněním na internetu. Právě nás tu je: 1
Autor projektu: Aleš Gregor, graphics: Michal Mach, coder: REDY TUGO images/rss.gif